Trpíme-li, vidouce jak jsme slabí v konání dobra, to nejlepší, co můžeme učinit, jest, obětovati Pánu Bohu dobré skutky jiných lidí. To jest dobrodiní obcování svatých.

Ale jak dokáži svou lásku, vždyť přece láska touží, aby se osvědčila skutky? 

Nuže, dítko bude sypati květy před trůnem Božím a bude jejich vůní plniti královskou síň. 

Čistým, jasným dětským hlasem bude zpívati velepíseň lásky.

Jak krátkozraký jest úsudek lidí! Vidí-li duši, obdařenou většími osvíceními než sami obdrželi, hned z toho soudí, že božský Mistr je méně miluje.

Aby se Bohu dostalo dokonalého klanění, musel se Bůh ponížiti až k zničení a ono nic musel přetvořiti ohněm své svaté lásky.

Jak hluboký dojem vždy na mne činila chvála projevená Juditě slovy: „Jednala jsi mužně a statečně, a proto bylo posíleno tvé srdce.“ (Jud. 15,12) Nejprve tedy nutno jednati mužně, pak se posílí srdce a spěchá od vítězství k vítězství. 

7. listopadu 1887 jela Sv. Terezie s otcem a Celinou na pouť do Říma.

Mým údělem se stal sladký, všeliký pojem převyšující mír, pocit klidu a pokoje,

 jaký se zmocňuje plavce, spatří-li maják, který ho dovede do jistého přístavu.

Musíme se cvičiti v malých ctnostech. To bývá někdy opravdu těžké. 

 Bůh však nikdy neodpírá první milosti, které potřebujeme, abychom se přemohli.

 Když duše odpovídá té milosti, bývá zahrnuta osvícením.

Jsou duše, na něž milosrdný Bůh čeká s neomdlévající shovívavostí,

 jimž sesílá osvícení svá jen ve slabých paprscích.

V nebi bude překvapující, nesmírně oblažující duchovní příbuzenství. 

Prostý pastýř snad bude druhem velikého učitele církevního, prosté dítě společníkem patriarchy. 

O jak velice dychtím po této číši lásky.

 I ty maličkosti (nepatrné skutky lásky a sebezáporu) Ježíš milostivě přijímá a celá církev vítězná na ně shlíží s nebeským zalíbením. Jako by si s dítkem Jeho na zemi hrála, sbírá něžné květné lístky a klade je do všemohoucích rukou Božích, tím nabývají nesmírné ceny, i sypou se pak blažení nebešťané na církev trpící, aby udusili plameny očistcové, a na církev bojující, aby vítězně a slavně bojovala boje Páně.

Netřeba se mi už bát očistce, vím zajisté, že vzhledem ke své hříšnosti jsem nejednou zasloužila, abych s dušemi spravedlivých vešla do toho místa očišťování, ale vím též, že očistec lásky má mnohem větší očistnou, tříbící a posvěcující moc, než plameny, očistcové, vím, že Ježíš nikdy nedává duši trpěti bez vážné příčiny, a že by onu horoucí touhou nebyl ve mně roznítil, kdyby jí nechtěl dobrotivě a laskavě vyplniti.

Vraceli jsme se tedy do Lisieux s nepořízenou (z Bayeux do Mons. Hugnina, biskupa, 

jenž odmítl dovoliti sv. Terezii vstup na Karmel v 15 letech). Zdálo se, že je vše ztraceno. 

Čím více jsem se blížila k cíli, tím spletitějšími a horšími se stávaly mé záležitosti. 

Ale v hloubi duše mé přes to vše vládl velký, svatý mír, neboť jsem nehledala nic jiného, než svatou vůli Boží. 

Dne 31. října 1887 návštěva u Mons.Hugonina v Bayeux.

Znám duše, které, svedeny klamným světlem světa, si spálily křídla jako motýlové. Pak se však vrátily k Ježíši, Jehož ohen rozněcuje, ale nepálí.

Jak se může zcela oddati Bohu srdce, v němž jest ještě lidská náklonnost? Cítím, že jest zcela nemožno.

Jak božský láskyplný jest Ježíš, když mi nedopouští, abych se dala spoutati něčím pozemským. Ví dobře, že kdyby poslal jen stín štěstí, že bych se k němu přimkla veškerou energií, veškerou silou srdce svého. Tak mi odnímá i onen stín…Chce raději, abych žila v temnu, než aby mi dal nepravé světlo, jež by nebylo od Něho!

Pro duši, jež snaží se po věcech vyšších a ideálních, jsou vždy sladká vnadidla světa smířena s trpkostí a chvalořeči a lichotky nemohou ani na okamžik utišiti tužby a žádosti srdce.

Chápajíc později vždy více křesťanskou dokonalost, uvědomila jsem si, že chce-li se člověk státi svatým, musí mnoho trpěti, stále se po dokonalosti snažiti a sebe sama zapírati.

Jak dobře umí svět uvésti pozemské radosti v soulad se službou Boží –

 jenže nepomýšlí na veliký zákon umírání.

Viděla jsem, že svatost má mnoho stupnů, že má každá duše úplnou volnost vyhověti pozvání Páně nebo ne, že jest jí samé ponecháno, zde chce pro Lásku Boží více nebo méně činiti a snášeti, zkrátka, že si může podle libosti vybrati oběti, jež chce Pánu přinést.

Vypráhlost má stále ještě vzrůstá, nenalézám útěchy v nebi ani na zemi. 

Ale nechť jsem i ponořena v temnotách zármutku, jež jsem si sama na Bohu vyprosila, 

přece jsem nejšťastnější ze všech tvorů.

Musíme konati svou povinnost do poslední chvilky.

Když člověk udělí zaslouženou důtku, musí pevně státi na tom, co řekl, 

a neznepokojovati se nemístnou slabostí, že zarmoutil pokáranou osobu.

Zápasme ustavičně, i když není naděje na vítězství. 

Co záleží na výsledku! Postupoujeme odvážně vpřed,

 i když je boj velmi namáhavý.

Ponechá-li představený napomenutou osobu samu sobě, naučí ji tak, 

 aby ničeho nečekala od lidí a vzala si útočiště k Bohu, 

poznala svou chybu a pokořila se. Jedná-li se jinak, 

zvykne si pokorná na útěchu, když si přece plně zasloužila důtky.

Dobrota se nesmí nikdy proměniti ve slabost.

Aby napomenutí přineslo užitek, musí představeného něco státi, 

musí totiž napomínati bez nejmenšího stínu vášně v srdci.

Mluvím vždy pravdu. Jest to ovšem mnohem těžší, přijde-li někdo ke mně stěžovat si na někoho třetího, bylo by přece velmi snadno nedati nepřítomnému za pravdu. Zcela rychle by byl spokojen ten, kdo si stěžuje. A přece jednám vždy opačně. Co na tom záleží, že mne mají méně rádi! Nechce-li někdo slyšeti pravdu, pak at ke mně nechodí!

Jak dobře srdce cítí, že se musí úplně odříci svých nedokonalostí i osobních náhledů a nesmí duši vésti po své vlastní cestě, nýbrž po té, kterou jim Bůh zvláště vykázal.

 Nedivím se, že se vám zdá těžkou důvěrnost s Ježíšem. Nemůžeme jí nabýti každý den. 

V říjnu 1881 vstoupila Sv. Terezie do klášterní školy k benediktinkám.

Z dálky se zdá, že duším dobře činiti, učit je Boha vždy víc a více milovati a vytvářeti je, 

podle Jeho vůle – jest snadné a příjemné. 

 Přistoupíme-li však blíže, shledáme, 

že prospívati duším je bez pomocí Boží právě tak nemožné, 

jako osvětliti za noci naši polokouli slunečními paprsky.

Zabývala jsem se jen tím, abych se uvnitř víc a více spojovala s Bohem, 

poněvadž jsem dobře věděla, že mi vše ostatní bude přidáno.

Bůh nepotřebuje nikoho, aby dokonal dílo posvěcení v duších.

Kalich jest přeplněn, nikdy bych nebyla myslila, že lze tolik trpěti. 

Vysvětluji si to jen tím, že jsem stále nesmírně toužila po utrpení svým zachranovati duše.

Nikdy bych Pána neprosila, aby mi seslal ještě větší utrpení, k tomu jsem příliš malá a slabá. Vždyt by to pak byly mé vlastní,

dobrovolné bolesti a musela bych je nésti sama, vlastní silou. Tomu nejsem zvyklá, nikdy jsem nic neučinila sama.

Božský Snoubenec neukládá mi nikdy více, než co právě mohu snésti, a rozmnoží-li v dalším okamžiku mé útrapy, zvětší také mou sílu a statečnost.

Miluji vše, co mi Bůh sešle.

Snažila jsem se vždy, abych kříž milovala a přijímala jej s otevřenou náručí.

Jsem ráda, že trpím sama a skrytě, jakmile mne někdo lituje a zahrnuje pozorností a ohledy, pozbývám vnitřní radosti.

Cítím se tak vysoko povznesena nad všecky pozemské věci, že právě pokoření mě občerstvují a posilují.

 4. října 1897 pohřeb Sv. Terezie.

Chce-li Ježíš, abychom trpěli, tedy s tím musíme býti úplně srozuměni. 

Svátek Svaté Terezie Ježíškovy.

Jsem šťastna, že zemřu, protože budu moci více než zde dole býti užitečna duším, které jsou mi drahé. 

2. října 1882 vstup sestry Pavliny na Karmel.

Jednáme opravdu jako tuctoví lidé, chceme-li aby se někdo dověděl, že trpíme.

Úmrtní den Svaté Terezie roku 1897. 

Několik minut po sedmé hodině povzdychla umírající: „Máti má, to tedy ještě není smrtelný zápas, ještě neumřu?“ „Ano, dítě mé, je to smrtelný zápas, ale Pán Bůh snad jej chce prodloužiti o několik hodin.“ Umírající řekla odhodlaně: „Nuže vzhůru!...Ach, nechci trpěti kratší dobu!“ A dívaje se na svůj krucifix, pravila: „O, miluji jej! Může Bože – já – Tě miluji!“ 

Smrt z lásky, hle, tot naděje má celá!

Až rozbitá svá pouta budu zřít,

můj Bůh, pak bud odměna má skvělá,

neb jiných statků vůbec nechci mít.

Jsem uchvácena láskou Jeho vřelou.

Kéž přijde již mne navždy v náruč vzít!

Hle, cíl můj, nebe mé, dím duší celou:

„Jen z lásky k Tobě žít!“ 

30. září 1917 apoštolský proces o svatosti bl. Terezie.

Ano, zdá se mi, že jsem niky nehledala jiného, než pravdu. 

Poznala jsem, co jest cvičiti se v pokoře srdce.

Nedostává se mně pozemského vzduchu. Kdy mně Pán Bůh dá nebeský vzduch?

Andělé nemohou trpěti, nejsou tak štastni jako já.

Jest nějaká větší radost, než tpěti z lásky k Tobě, můj Ježíši? 

Čím větší jest utrpění, čím méně je druzí pozorují, 

tím dobrotivěji a laskavěji se na mě usmíváš.

Ach, když uprostřed útrap a bojů okouší už člověk takových slastí při myšlence, 

že nás Bůh ze světa vyvolil, co teprve bude jednou v nebi,

 kde se ve věčné slávě a nekonečném blahém klidu budeme jasně chápati nesmírnou milost, 

kterou nám Bůh udělil tím, že nás povolal do svého domu, předsíně to nebeské.

Jsme vyvolenými liliemi Pána Ježíše. Když sídlí uprostřed nás, 

přebývá mezi námi jako Král 

a činí nás účastny své královské cti. 

Božská Jeho krev svlažuje naše koruny a Jeho trny, nás drásajíce, 

vybavují vzácné vůně naší lásky. 

24. září 1890 obdržela Sv. Terezie černý závoj.

Právé radosti nelze nalézti ve věcech, které nás obklopují, 

nýbrž ona sídlí jedině v hlubinách našeho srdce. 

Clověk jí může míti právě tak ve svém tmavém žaláři jako na královském zámku.